Výběr a výcvik koně

Výběr koně
  • charakter – kůň by neměl být agresivní, měl by mít vyrovnanou povahu s chutí ke spolupráci s člověkem
  • mechanika pohybu – pro klienty jeden z nejdůležitějších faktorů pro účinnou terapii
  • perfektní zdravotní stav
  • věk a plemeno koně – každé plemeno má svá specifika, jako je charakter, chody (mechanika pohybu), ale i výška koně, která má své opodstatnění z důvodu jištění či manipulace s klientem na koňském hřbetu
  • základní poslušnost, což je „práce ze země“ –  vodění koně, nakládání do vozíku, habituace na určité ruchy a podněty a jakákoliv další manipulace
  • přeježděnost – z důvodu rovnováhy koně a pravidelnosti chodu
  • speciální dovednosti pro hipoterapii – zvykání koně na „břemena“ na jeho hřbetě v nestandardních polohách či pozicích (dotyky do slabin až ke kořeni ocasu atd.)
  • výběr koně dle typu klienta – nejčastěji vybírá koně fyzioterapeut s konzultací trenéra, výběr je dle výše vyjmenovaných kritérií
Výcvik koně

Kůň pro HTFE musí být naprosto ovladatelný. A to nejen v situacích, kdy je klid, ale i v případě, kdy by kůň na určitý podnět reagoval, jak je mu přirozené, buď kopnutím, útěkem nebo „celkovou panikou“. Habituací (navykáním) na tyto podněty se kůň stává psychicky odolným. „Je několik cest, jak dojít ke stejnému cíli“, čili ke stejnému výsledku, a to je mít poslušného – vychovaného koně. Dle našeho názoru je to především „prací ze země“, kde se kůň učí na začátku výcviku poslouchat – reagovat na (pokyny) cvičitele, aby později byl ovladatelný jakoukoli osobou. Aby se kůň stal ovladatelným, musí člověka respektovat, což je základ ke vzájemné spolupráci.

Předpokládáme, že máme koně již obsednutého. Na začátku výcviku se kůň, který již zvládá „běžné“ vodění na vodítku, učí následovat tzv. „vodiče“ a to krok za krokem. K tomu, aby nás nepředcházel, ale zachoval stejné tempo pohybu, přimějeme koně tím, že jej naučíme na prvním místě na pokyn cvičitele couvat. Tím zabráníme, aby tzv. „chodil přes vodiče“. Dalším dobrým cvikem pro ovladatelnost je „ustupování zádí“ neboli „obrat kolem předku“. Tímto cvikem docílíme toho, že se kůň na nás otočí nejdříve hlavou a po té celým tělem. Pokud je již kůň naučený nechodit přes úroveň stojící osoby a měl by v případě pocitu nebezpečí tendence utíkat, můžeme jej tímto cvikem „ovládat“. Kůň je býložravec (ne predátor – lovec) a ve volné přírodě zvíře lovené a tudíž tzv. „útěkové“. Šelmy při lovu nejdříve napadají zadní nohy kořisti pro její paralizaci a následné „strhnutí“, a tak mají tuto informaci koně geneticky zaznamenanou v podvědomí. Když koně naučíme na pokyn ustupovat zádí, o kterou se vždy bojí, máme jej „pod kontrolou“. Pokud tedy kůň respektuje to, že nesmí jít přes „naši“ hranici a zároveň jej ovládáme ustoupením zádě, kdy se otočí opět na nás, máme kontrolu nad jeho pohybem.